Změnit styl
Vypnout styl20.1.2010; Po noci přišlo zas ráno!
Při cestě zpět jsme ještě na Letišti Praha byli svědky zajímavého rozhovoru. Paní na přepážce, u které se už cestující „boardují" (nastupují) na palubu letadla měla telefonát.
Rozhovor jsem nebyl ničím zajímavý do doby, než paní vyslovila větu „Hele a mužu teda ty dvě bulharský ajdýčka pustit do Istáče?" ... Když si to uvědomila, bylo už pozdě, v údivem na ní zíralo asi patnáct přítomných cestujících Českých Aeroliní. Paní se dost zastyděla, a od té doby mluvila polohlasně. My jsme se ale z následujících několika vět dovtípily, že se paní dožadovala informace, jestli může občany bulharské národnosti pustit na palubu letu ČSA OK 430 do Istanbulu přesto, že nemají pasy, ale jen občanské průkazy. Pak už jsme přišli na řadu i my, naposledy nám zkontrolovali palubní vstupenku a my jsme nastoupili do letadla, které nás odvezlo až do dalekého Istáče. (mimochodem Bulhaři se na palubu letadla nakonec bohužel nedostali)
Po Novém roce je náš život už opět ve starých kolejích. Chodíme do školy, pijeme čaj, jíme kuřecí kebap. Když mluvíme o kuřecím kebabu, bohužel až teď, po novém roce, jsem našel místo, kde ho tady dělají opravdu dobrý. A společně s Ayranem (slaný zředěný jogurt) stojí jen 1.5 TL – asi 18Kč. Už mě tam znají, chodím tam každý den, už si ani nemusím objednávat, protože je jasné, co si dám a když náhodou přijdu sám, nechávají všichni Žanetku pozdravovat. Vedle této mojí oblíbené restaurace je jedna obdobná, před kterou (jako před všemi ostatními restauracemi) stojí číšník a hlasitě vykřikuje denní nabídku (která je ale každý den stejná). Po vyslovení denní nabídky se ozve ještě hlasitější BUYRUUUUUN (tedy „prosím, tady máte, nabídněte si"), což křičí takovým hrdelním hlasem, že mám pocit, že se u toho musí zákonitě pozvracet.
Zkusili jsme také novou posilovnu. Byla o něco hezčí než Gold Spor Merkezi a hlavně, podle slov svalnatého pána za barem, měsíční permanentka stojí jen 18 TL. Tedy, jak on říkal, „ejtýn lira". Cena to byla velmi příznivá, takže jsme přišli oba dva, hezky si zacvičili a když jsme si chtěli koupit permanentky, zjistili jsme, že cena není 18, ale 80 lir na měsíc. Šlo tedy o špatnou znalost angličtiny velkého tureckého bicáka. (18 – „ejtýn" 80 – „ejty"). A nebo nás prostě chtěl natáhnout, no. Tak jako tak – nezbývalo, než si permanentku (14 denní) koupit a cvičit o sto šest, což teď taky děláme.
Dnes tady začalo sněžit! (což pro Vás, kdo jste v Čechách asi až tak zajímavé není, že?) Tady pro místní i pro nás je to ale krásný okamžik. Chytají vločky do pusy a fotí se. Trochu obavy ze sněhu mají řidiči mikrobusů, respektive jejich pasažéři. Zimní gumy jsou výsadou horních deseti tisíc, kteří jsou ale stejně touto dobou někde v teple, na jihu. Teploty jsou ale lehce nad nulou, takže se obávám, že tureckého sněhuláka o víkendu nepostavíme.
Na závěr přidávám fotogalerii na facebooku, kde je zaznamenáno několik událostí posledních dní, včetně dnešního sněhu.
http://www.facebook.com/album.php?aid=180678&id=666925347&l=cdca124695
12.12.2009; poslední dny mezi araby, shrnutí o Sýrii
Jednu noc jsme tedy ještě strávili ve městě Hamá, která nás mile překvapilo jak svou čistotou, tak i menším množstvím lidí, oproti například Aleppu nebo Damašku. Na tomto místě bych chtěl naopak průvodce Lonely Planet pochválil, protože jsme díky němu našli slušný hotel za 260Kč/pokoj/noc. Prošli jsme si město, jehož dominantou jsou obrovská vodní (mlýnská) kola, která jsou rozeseta po okolí a večer zakončili výborným zmrlinovo-ovocným koktejlem, který jsme měli problém ve dvou spořádat. Ráno jsme měl nás dva a ještě jednoho člověka vyvést zaplacený řidič na výlet na dva hrady, které jsou v okolí. Bohužel se ráno ukázalo, že třetí výletník se potýká se zažívacími problémy, takže jsme jeli sami, tedy my dva a řidič. Zavezl nás na dva hrady, přičemž jeden z nich je považován za jeden z nejkrásnějších na světě. No nevím, zvenčí možná, ale vevnitř to byly víceméně rozpadlé temné trosky, v jejichž útrobách nebyl problém (ani morální) si odskočit na malou. Ale zvenku byl vskutku pohádkový. Odpoledne nás řidič vyhodil na autobusovém nádraží a my jsme mohli odfrčet zpět do Aleppa, kde na nás čekali kamarádi. Přespali jsme opět u Yahyi, zašli na oběd s Rafif a v jednu hodinu odjeli do tureckého města Hatay, které je hned za hranicemi. Z Hatay do Adapazari jsme jeli z jednou nejlepších autobusových společností – s firmou Metro. Jeli jsme obrovským autobusem, který pojal asi 60 lidí, dva řidiče, tři pohůnky, stejný počet televizí, digitální televizní příjem i bezdrátový internet. Teď už jsme opět doma, a po dlouhé cestě se jdeme trochu prospat.
Shrnutí o Sýrii
Sýrie je chudá země, s nepříliš velkým potenciálem cestovního ruchu. Podle mého názoru sem nikdy nebudou proudit davy turistů, kteří by svými výdaji zajisté zlepšili životní úroveň místních obyvatel. Už po pár dnech se Vám Sýrie lehce okouká. Po dvou týdnech mám pocit, že jsme viděli téměř vše a nemám příliš mnoho důvodů se tam opět vracet. Největšími problémy Sýrie jsou, jak mi potvrdili místní, špína a chudoba, které Vás provází po celou dobu pobytu (snad jen v hotelu Four Seasons v Damašku se setkáte s čistotou evropské úrovně – my jsme se sní tedy samozřejmě nesetkali). Po zkušenosti z Turecka, kde jsou lidé chvílemi až úchylní, co se čistoty týče, nás všudypřítomná Syrská špína překvapila. Očekávali jsme podobný, ne-li ještě úchylnější přístup i v Sýrii, ale potvrdilo se zde, že i přes jednotnou (muslimskou) víru – jiný kraj, jiný mrav. Návštěvu Syrské arabské republiky musím ale ze srdce doporučit, zvlášť těm z Vás, pro které to bude první kontakt s arabskou kulturou. Je to země plná citadel, sloupů, velbloudů, hradů, mrtvých měst a ovocných koktejlů. Vše z tohoto výčtu stojí za shlédnutí, svezení či ochutnání.
Shrnutí o Syřanech
Syřané jsou přátelští a otevření lidé, jen neumí moc anglicky a pořád říkají welcome (angl. vítejte)
Syřan: Odkud jste?
Já: Z České Republiky.
Syřan: Welcome!
Syřan: Líbí se Vám v Sýrii?
Já: Ano.
Syřan: Welcome!
Syřan: Chutnalo vám jídlo?
Já: Moc ne.
Syřan: Welcome!
Za určitý fenomén bych v Sýrii označil speciální způsob, jakým místní lidí koukají na cizince. Nelze ho nazvat jinak než ČUMĚNÍ. Proti jdoucí lidé na ulici, řidiči v autech i prodavači v obchodech – ti všichni mají jedno společné – neustále na nás ČUMÍ! Nejde tady opravdu o letmé pohledy, ale soustavné zírání, kvůli kterému Syřané neváhají zastavit chůzi či automobil. Největší výskyt tohoto fenoménu jsme zaznamenali ve městě Aleppo. Chvilku to dá, ale je možné si na to zvyknout. Stačí se nekoukat moc kolem a hlavně se nikdy nepodívat do jejich syrských, uhrančivých očí.
WELCOME! :-)
6.12.2009; Damašek a Bosra
Pátek 4.12.2009; Spring flower hotel tour, couchsurfer Gábor
Čtvrtek 3.12. tak různě
Středa 2. prosince; Výlet s ostatními Couchsurfery, na návštěvě u Rafif, Yahyův byt
Jízda taxíkem je tady nejběžnější způsob dopravy. Taxíky jsou žluté, většinou velmi malé vozy typu Daewo Matiz, Daewo Tico...viděl jsem i Ladu 1500. Neviděl jsem taxikářské auto, které by nebylo bourané. Většinou jsou obouchané ze všech stran, kliky od dveří jsou ulámané, nárazníky chybí a zpětná zrcátka jsou k autu přilepena izolepu. A protože nafta je v Sýrii v podstatě zdarma, platíme za svezení po Aleppu v přepočtu od 8 do 25 Kč. Jen se nejedná o odpočinkové svezení, jak je tomu třeba v ČR. Řidiči většinou kouří, zpívají si, jezdí jako o závod a hlavně pořád troubí!
U rafif doma jsme se cítila jako doma. Má dva bratry sympaťáky, tatínka sympaťáka a maminku – sympaťačku. Dostali jsme výbornou večeři – rýži se zeleninou, potom čaj a sladkosti, prohlíželi si fotky, povídali, atd... Po deváté jsme zavolali našemu novému kamarádovi Yahyovi, jestli už má volno a jestli se k němu můžeme nastěhovat (což nám sám od sebe nabídl, přestože u něj už spí dvě slečny z Francie). Říkal, že s námi počítá, jen ať ještě přijedeme do hotelu Baron, kde je nějaká další cizinecká sešlost. Ze sešlosti k nám domů jeli kromě Yahyi, mě, Žanetky a dvou francouzských slečen ještě chlapec z Los Angeles (původem z Iránu) a slečna z Kanady. Doma jsme poseděli kolem elektrického přímotopu, poklábosili a šli spát.
Yahyův byt je malý a velmi špinavý. Na turecké záchody jsme už z Turecka zvyklí, ale ten jeho je obzvlášť odporný. Navzdory tomu všemu a ještě té kuchyni, která nikdy neviděla prostředek na nádobí nebo hadr, se zde cítíme velmi dobře. Zdi bytu jsou popsané různými vzkazy předchozích couchsurferů, kterých zde bylo kolem 130. Jsme plni dojmů, zalézáme do spacáků a usííííí.........
1.12.2009; Go East! Jedeme na východ!Do Sýrie!
1.12. 2009; Bayram Kurban
Fotodokumentace z Istanbulu
...je přímo zde:
http://www.facebook.com/album.php?aid=163839&id=666925347&l=5d1cc6d658
Sali 24.11.2009; Prodloužená v Istanbulu
Napůl na výlet a napůl za účelem získání víz jsme si vyjeli na dva dny do Istanbulu. V neděli ráno jsme vyrazili osobním vlakem, který zastavuje v každé prďce a jede dvě hodiny čtyřicet, ale se studentskou slevou stojí jen 6.50 TL (asi 80Kč). Cestou nám různými potutelnými obchodníčky bylo nabídnuto jídlo i pití různých druhů. Před dvanáctou hodinou jsme dorazili na nádraží Haydarpaša, což je hlavní nádraží asijské části Istanbulu. Odtud přímým lodním spojem přes Bospor, na Emunonu, A hele, už jsme v Evropě! Přes server booking.com jsme si zarezervovali jednu noc v hotelu Modern sultan, který zvítězil dobrou cenou a hlavně super polohou. Hotel jsme našli velmi jednoduše a protože se nám líbil na první pohled, začali jsme se hned na recepci domlouvat, jestli je možné provést rezervaci i na prosinec a leden, kdy budeme opět muset v Istanbulu přespat. Volná místa ale zatím nejsou, takže mi pán z recepce dá vědět, až se něco uvolní. Podkrovní pokoj měl jedinou nevýhodu – byl až úplně nahoře (jak už to u podkrovních pokojů většinou bývá), ve čtvrtém patře bez výtahu. Ale nakonec se to šlapání dalo vydržet, protože jinak bylo v pokoji vše, co jsme potřebovali. Topení sice studené (jak psí čumák), ale stačí prý zapnout – a jeto! Naši odpolední siestu narušil zvonící hotelový telefon. Přestože jsem žádný hovor neočekával, zvedl jsem a povídám:
Dan: Hello!
Hlas: Hello!
Dan: Who is there?
Hlas: This is Ahmed, from the reception.
No a pokračovali jsme dál, vyšlo najevo, že nějaký pokoj na prosinec je volný, ale je větší a dražší, takže jsem s díky odmítl. Ale bylo od Ahmeda hezké, že si vzpomněl.
Po siestě (a potom, co jsem zapnul naplno topení, abychom měli teplíčko, až se vrátíme) jsme šli navštívit muzeum Hagia Sofia a Modrou mešitu (jediná mešita se šesti minarety; jinak mají většinou jeden až čtyři), koupili jsme si Kuřecí kebap, vařenou kukuřici, všechno vyfotili a nakonec zašli na most nad moře na pivko a víno. Po návratu do hotelového pokoje jsme zjistili, že topení je jako led, takže nezbylo, než si zatopit klimatizací. No co, můj proud to není (je to nejspíš Ahmedův proud.) Po chvíli už bylo krásně teplo, koukli jsme na jeden díl Big Bang Theory a šli na kutě.
Den druhý
Ráno jsme posnídali, rozloučili se s Ahmedem, vypnuli rozžhavenou klimatizaci a vyrazili na tramvaj, která nás dovezla do městské části Bešiktaš (fanoušci fotbalu jistě znají tým Bešiktaš Istanbul). Odtamtud jsme se vydrápali do kopce do části, která se jmenuje Mačka. Tam sídlí Syrský konzulát. A dostáváme se právě k druhé polovině cíle výletu do Istanbulu – získání víz do Sýrie, kam se začátkem prosince vydáme. Bylo půl dvanácté a nikde nikdo nebyl, zaťukal jsem na dveře (v ruce připravený formulář, pas, povolení k pobytu a 25€ na poplatek). V okénku jako na poště se rozhrnuly žaluzie a mladá konzulátka nám prozradila, že žádosti o víza se přijímají pouze do 11 hodin. Marně jsem vysvětloval, že bydlíme 130 km od Istanbulu. Žádosti o víza se přijímají pouze do 11 hodin. Přitom stačilo jen ty naše žádosti vzít a dát je na kupu ostatních, které ležely na stole. Žádosti o víza se přijímají pouze do 11 hodin. Trochu naštvaní, ale spíš sami na sebe, že jsme to pořádně nezjistili, jsme vyrazili na dolmuš. Dojeli jsme na náměstí Taksim, což je asi druhé největší centrum evropské části Istanbulu. V internetové kavárně (wifi neměli ani v McDonaldu ani v Burger Kingu) jsme si našli několik levných hostelů. Většinu z nich ale nebylo možné rezervovat takhle narychlo, takže jme vyrazili hledat sami. První vypadal sympaticky, ale recepční ležel u recepce na gauči a měl zavřené oči. Doufám, že jen spal. Zkusil jsem ho šetrně probudit několika hlasitými výkřiky. Bohužel nereagoval, opravdu doufám, že jen tvrdě spal. Nicméně jsme museli odejít a pokračovali v hledání, až jsme narazili na Chillout Hostel. Na recepci (rozpadající se stůl s rozpadajícím se notebookem) seděl rozpadající se hippík. Ano, máme volná místa, v šestilůžkovém pokoji, za 9€ na osobu se snídaní. I přes pochybné prostředí recepce jsme souhlasili a donesli si věci do ještě pochybnějšího pokoje. Z pokoje se vyvalil kouřový dým, na jedné posteli seděl nějaký Španěl a na druhé posteli muž neurčité národnosti. Dali jsme si věci do pokoje a urychleně odešli. Chvíli jsme poseděli v něčem, čemu by se v hotelu říkalo lounge, tedy místnosti, kde můžete spočinout, počkat na někoho atd. Mezi pografitovanými zdmi jsme se připojili na internet a zařídili nejdůležitější věci. Nějak se mi nechtělo nechávat notebook v našem útulném pokojíčku. Možná proto, abych ho pak nenašel celý zakouřený, nebo možná proto, abych ho pak vůbec našel. Takže jsem ho nechal tomu hippíkovi na recepci.
Šli jsme pěšky ke slavné Galata Tower, ale vstup 10 YTL (120 Kč) se nám zdál moc, přesto že výhled musel být famózní. Zpět od moře jsme jeli autobusem, a abychom nemuseli být v pokoji s ostatními hippýky, zašli jsme na pivko (našli jsme za dobrou cenu 3.5YTL (40Kč)). Když jsme večer přišli do pokoje, nikdo tam nebyl. Až během noci se pomalu začalo trousit celé osazenstvo.
Den třetí
Ráno jsme se po probuzení budíkem (nechtěli jsme opět přijít pozdě na konzulát) rychle sbalili a šli dolů na snídani, ta nebyla nijak pestrá, přesto nechyběly olivy a rajčata a čerstvý chléb. Opět jsem si vedle hippísácké „recepce" nechal batoh s notebookem a šli jsme už najisto na konzulát. Paní v okénku (ta milá, co s námi včera tak pěkně ......... zametla), nám s úsměvem řekla, že ještě potřebuje, abychom okopírovali svoje povolení k pobytu. Když jsme se zeptali, kde se tady dá něco okopírovat, usmála se, řekla, že bohužel neví a zavřela okénko. Nakonec jsme vše zařídili, zaplatili každý 25€ a šli na tři hodiny na procházku, protože víza nám milá paní vyhotoví až ve tři hodiny. Navštívili jsme palác Dolmabahče, kde žila většina tureckých sultánů (včetně Sultána Suleymána (vládce náš, Slunce naše jasné). Poslední 4 roky svého života zde strávil i zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Ataturk. Po sléze jsme si vyzvedli víza, stavili se pro batoh, nasedli na loď, která nás za 1.5YTL dovezla přes Bospor zpět do Asie, přímo před vlakové nádraží. Tam jsme jen tak tak stihli naskočit na vlak k nám do Adapazari. Ve vlaku se to hemžilo různými obchodníky, ale my jsme samozřejmě všem lákavým nabídkám odolali. Návrat domů byl pestrý i ve finále, kdy jsme zjistili, že nemáme klíč a turecká rodina není doma. Následoval celkem vtipný telefonát, kdy jsem Metinovi turecky vysvětloval situaci. Vše se ale samozřejmě vyřešilo, šli jsme zatím jednoho podniku (odkud si nechávám vozit jídlo) na večeři a počkali na Metina a Emine, až se vrátí domů... To je vše, PEASE :-D ...
Persembe 19.11.2009, Ataturk zemřel
Veliká slavnost byla samozřejmě i v naší škole, tedy konkrétně ve sportovní hale. Shromáždily se zde děti ze základní i střední školy, každý měl na prsou připíchlého malého Ataturka a všichni jsme sledovali průběh show. Nejdříve pár slov o historii, následně několik oblíbených Ataturkových písniček. V jedné z nich dokonce Žanetka hrála na housle. Další písnička byla přímo o Ataturkovi, měla asi padesát slok, falešně ji zpívali tři chlapci ze šesté třídy a na konci každé sloky zněla zvuková konstanta (cimrmanologové vědí...) ooo velký diplomat, ooo velký diplomat. Když v předvečer velké události školní technik zkoušel použití projektoru v tělocvičně, byla už asi tma, protože dnes byl sice obraz pěkně naaranžován na visícím prostěradle, ale obraz byl díky velkému množství světla velmi mdlý a když člověk zahlédl alespoň siluetu Velkého Diplomata, měl štěstí. V průběhu představení se mě, vedle mě sedící holčička, zeptala jak se mám. Odpověděl jsem, že dobře a otázal se, jak že se má ona. Nahnula se ke mně a řekla, že nic moc. Jak to? Ptám se. Nahnula se ke mně ještě blíž, a téměř se dotýkajíc ústy mého obličeje mi sdělila, že má asi chřipku. Poděkoval jsem jí za informaci a kousek si odsedl. Po asi hodinovém programu se sportovní hala vyprázdnila, zatímco odpadkové koše před školou byly plné malých papírových velikánů. Tento článek by zatím mohl být vnímán trochu posměšně, což ale samozřejmě není záměr. Naopak bylo opravdu skoro až dojemné pozorovat a poslouchat, jak kolem mě stojící děti (jakkoliv už falešně) hrdě zpívaly, místy až křičely státní hymnu.
Nevím přesně, jaká je inkubační doba takové chřipky, ale v pátek už jsem bohužel pracovat nemohl, protože jsem měl teplotu a kašel. Víkend jsem tedy strávil vymačkáváním šťávy z pomerančů a citrónů a následnou konzumací tohoto vitamínového nápoje. Dnes, ve čtvrtek, ťuk ťuk, už jsem jako řípa ťuk ťuk, a dokonce jsem se díky tajnému receptu naši turecké tety velmi rychle (až zázračně) zbavil kašle, ťuk ťuk, a zítra vyrážím do posilovny, ťuk ťuk.
...Moment. Neťukal někdo? ...
Koncem příštího týdne začíná Kurban a vypadá to, že pojedeme s tureckou tetou a strejdou na vesnici k příbuzným, kde se trochu odchýlíme od tradic a místo berana zabijeme krávu. Což já oceňuji, protože preferuji hovězí. No a koncem tohoto týdne jedeme na výlet do Istanbulu, máme tam nějaké zařizování a zavzpomínáme na staré časy (před rokem) u modré mešity a dnes už muzea (dříve kostela a ještě dříve mešity) Hagia Sofia.
co to toto? přeci nové foto!
Snidane u Yasemin – hadejte, kdo je kdo?
jeste jednou zblizka...
A na zaver turecka vesela krava
Pazartesi 9.11.2009; Na Basketovém zápase
Přišlo celkem dost lidí a byla to pěkná podívaná. Připomnělo mi to mládí, kdy jsem také hrával basketbal. Atmosféru dokresloval i jeden z otců jednoho z hráčů. Neseděl na sedačce v hledišti, jako všichni ostatní diváci, ale seděl na schodech u zábradlí, hned nad střídačkou týmu, kde hrál jeho syn. Měl šusťáky a mikinu a v ruce malou láhev s vodou. Už od prvních vteřin otec hlasitě křičel, povzbuzoval a káral. Abych se přiznal, nejdřív jsem si nebyl jistý, komu z týmu vlastně fandí, protože křičel pořád – i když dal koš jeden tým (zřejmě povzbuzoval a chválil), i když dal koš druhý tým (zřejmě káral a nadával). Když už jsem si byl jistý týmem, začal jsem pátrat, který nešťastník v bílém dresu je jeho syn. Opět složitá situace. Původně jsem chtěl provést měření – na koho nejvíc křičí, to je jeho syn, ale protože otec křičel na všechny sportovce bez výjimky, vypadalo to, že je to otec všech chlapců z týmu. Po první čtvrtině si odložil mikinu, napil se a ve druhé čtvrtině ve vypjatých okamžicích dokonce stál a přečuhoval přes zábradlí až nad hrací plochu. Slovně napadal hráče, trenéry i rozhodčí a tím víc mi to připomnělo mládí a mé basketové zápasy, při kterých se jinak slušní otcové měnili v nepříčetné řvoucí fotry (krom toho mého, který seděl v rohu, četl si Mladou Frontu a netrpělivě čekal, až zápas skončí a půjdeme na oběd). Ale zpátky do Turecka – při poslední čtvrtině už to vypadalo, že se otec přes zábradlí převáží na střídačku svého syna, křičel a hrozil pěstí jako nikdy předtím. V jednu chvíli jsem mu chtěl přijít říct, aby tolik nekřičel, aby mu v mozku nepraskla nějaká žilka. Nakonec vše dobře dopadlo, vyhráli ti, co měli vyhrát, řvoucí otec si zapnul knoflíčky u košile, oblékl mikinu, vyhodil láhev od vody, kterou si celý zápas chladil hlasivky a šel pogratulovat synovi (synům?) k vítězství...
Cumartesi 7.11. 2009; Snídaně u Yasemin
Sešli jsme se s Nánou po jedenácté hodině na pěší zóně. Dostali jsme na výběr jestli chceme k Yasemin jet autobusem nebo pěšky, ale protože známe Turky, kteří jedou autobusem třeba i sto metrů, zvolili jsme pěší variantu. A skutečně během asi deseti minut natřásavé chůze jsme dorazili na místo. Yasemin má velmi pěkný a veliký byt, jako ostatně většina lidí v Turecku. Zavedla nás do jednoho ze svých dvou obyváků, do toho, který je určen pro návštěvy. Byl prostřený obrovský stůl a co se jídla týče, bylo tam snad všechno – několik druhý sýrů (včetně turecké Veselé Krávy), vajíčka, rajčata, okurka, med, marmeláda, pečivo, olivy – prostě to, co tady snídáme každé ráno :-D...
Po snídani jsme si prohlíželi Yasemininy fotky z mládí, ze zásnub, ze svatby, z Univerzity v Ankaře...Protože to bylo poprvé, co přišla Nána k Yasemin na návštěvu, je zvykem koupit nějaký dárek. Přinesla naprosto kýčovité kovové sousoší slona a slonice, přičemž ve slonovi jsou zabudovány....počkejte si....hodiny! Jak roztomilé, že? ... no, při prohlížení fotek jsme byli překvapeni, kolik zlata a stříbra Yasemin dostala od hostů (přišlo jich na svatbu asi tři sta). Ptali jsme se, co s těmi všemi šperky dělala a dělá a svěřila se, že je s manželem prodali a koupili si auto. Yasemin nám pak ještě udělala pravou tureckou kávu, jejíž přípravu jsme bedlivě pozorovali. Pak už ale Nána musela jít a protože s námi mermomocí chtěla jít něco nakupovat na pěší zónu, šli jsme taky. Na pěší zóně se na nás usmála Štěstěna, když vypnula všechnu elektřinu v okolí, v obchodech nebylo vidět a tak jsme mohli s Nánou rozloučit a jet domů...
Cuma 6.11.2009; Gold Spor Merkezi
Trenér fitness zná někoho z česka tak umí pár slov česky. Vyzvedl mě u nás doma v pět hodin (to asi nebude běžný postup, myslím, že jel náhodou kolem). Nepřipoutaný se řítil městem, jak už to většinou u Turků bývá, a protože v jeho starém Renaultu nebylo rádio, nahlas si zpíval „Si kočka, si kočka si kočka, a perfektne urobená". Posilovna se nachází v centru města, hned vedle pěší zóny. Vešli jsme do ponuré budovy, bez jakékoliv zmínky o posilovně, vyšli čtyři patra, sundali boty a vešli do Centra zlatého sportu. Trenér mi ukázal, kde se mám převléct, zeptal se, jestli už jsem někdy byl v posilovně (nejdřív jsem se chtěl naštvat, ale když jsem se podíval na svůj povislý biceps, nebylo se čemu divit) a odešel si něco zařídit do města. Převlékl jsem se a začal cvičit. Druhý zaměstnanec posilovny se mě také zeptal, jestli jsem už někdy byl v posilovně a donesl mi vodu. Pak jsem konečně začal cvičit a se zájmem pozoroval ostatní cvičence. Byl jsem jeden z mála, kdo byl v posilovně ve sportovním oblečení. A úplně jediný, kdo měl kraťasy. Někteří měli teplákové soupravy a část cvičenců cvičila dokonce tak, jak přišla – tedy v džínech a košili. Celkový vzhled posilovny nebyl špatný, byla jen o něco málo horší než ta, do které chodím v Hradci a které se žertem přezdívá „plesnivá". Stroje byly vesměs funkční, byť velmi natěsnané. Po chvíli se začali v posilovně cvičenci celkem dost hromadit (kdo zná starou počítačovou hru Lemings, tak si to dokáže představit). Většinou šlo o mladší ročníky, tipoval bych 17-20 let. A trenér fitness se jim věnoval všem naráz. Jednoho po druhém obcházel a bez většího rozmýšlení jim přidával a ubíral závaží a posílal od stroje ke stroji. Já jsem skoro jediný cvičil samostatně a aby bylo vidět, že nejsem poprvé v posilovně, dal jsem si možná trochu větší závaží, než jsem měl. Poprvé jsem to pocítil, když jsem si šel do malé uzamykatelné skříňky pro cennosti. Před cvičením jsem si bezmyšlenkovitě vybral skříňku v nejvyšší řadě. Ta se mi teď vysmívala, když jsem jen stěží zvedal svou pravačku zhruba do úrovně ramen, abych si vyndal mobil a peněženku. Po převlečení jsem s potěšením zjistil, že se ten první trenér, který mě vezl do posilovny, vrátil. S peněženkou v ruce jsem šel k pultíku, vypsal mi permanentku na jeden měsíc a udělal mi velmi dobrou cenu – 40 YTL. Nehnul jsem brvou, rozloučil se, vyšel z baráku, závistivě prošel kolem té druhé posilovny, kde je to sice dvakrát levnější, ale zato není TAK hezká, jako ta moje, nasedl na autobus do Serdivanu a kodrcal se domů. Tolik o Centru zlatého sportu...
Persembe 5.11. 2009; Ramadán a Kurban
Kurban (v překladu oběť) bude zhruba za tři týdny a platí také pro všechny muslimy, nejen pro ty v Turecku. Je to moc pěkný svátek, sejde se celá rodina, je velká veselice, vezme se jedna ovečka a ta se krásně vyzdobí. S takhle vyzdobenou ovečkou jde rodina na náves a tam jí proříznou hrdlo. Tři čtvrtiny masa pak dají potřebným lidem a jednu čtvrtinu snědí. Aspoň taková je tradice a takto slaví Kurban většina lidí, ale například naše paní učitelka Yasemin přemýšlí moderněji a v tomto svátku dává potřebným lidem rovnou peníze, protože ti často potřebují i jiné věci než jídlo a hlavně při tom nemusí umřít ovečka. Co je pro nás důležité, Kurban znamená i několik dní volna a ty my nejspíš využijeme pro cestování. Kam se ale chystáme, to si zatím nechám pro sebe...
Pazartesi 3.11.2009; jsme zpátky v Adapazari a je to „cool“
Ještě krátce k poslednímu dni v Mugle. Náš kamarád Burak se rozhodl nestrávit noc ze soboty na neděli tradičně hraním počítačové hry. Navzdory veškeré své lenosti i lenosti svých kamarádů si objednali od dvou do tří (ještě jednou upřesňuji – v noci) malou sportovní halu, kde se sešli s ostatními kamarády a hráli fotbal. Je to zajímavé, jindy neudělají krok pěšky ani přes den.
Večer jsme s předstihem vyrazili na autobusové nádraží, dali si poslední Tavuk Doner, nejlepší na světě, rozloučili se s paní, která tam okrajuje maso z tyče. Chodili jsme tam celý týden na to samé místo a paní nám za odměnu dala každému na cestu mandarinku. Ještě za námi něco volala turecky, když jsme odcházeli, ale bohužel nepoužila naši slovní zásobu, takže můžeme jen odhadovat. Ale usmívala se, takže to bylo asi něco hezkého.
Cesta byla suchá, místy mokrá. Abych byl přesný, skoro celou cestu (asi 800 km) pršelo. Příjezd do Adapazari, našeho města na severu Turecka byl opravdu cool, což anglicky znamená „skvělý, suprový", ale taky „chladný, studený" a my jsme využili spíš ten druhý význam. Z pětadvaceti stupňů v Marmarisu jsme se přesunuli do sedmi stupňové klendry.
Domů nás zdarma přiblížil malý autobus od stejné firmy, se kterou jsme přijeli z jihu. Pak jsme ale stejně ještě museli mávnout na dolmuš, aby nás odvezl k nám na kopec ke hřbitovu. Doma na nás čekala naše turecká mamka Emine, společně jsme posnídali a šli spát.
Nový odkaz na fotky
31.10.2009 - Fotky z Mugly
Cuma 30.10.2009; Co přinesl týden v Mugle?
Začneme popořadě. Jsme pořád v Mugle u Buraka a jeho dvou spolubydlících Bircana (birdžan) a Gorcana (gjordžan) :)... V neděli večer se konalo velké derby, které dvakrát ročně otřese Tureckem. Fenerbahce Istanbul vs. Galatasaray Istanbul. V Čechách se lidé rozdělují podle náklonnosti k politickým stranám, v Turecku se rozdělují do dvou skupin – fanoušci Fenerbahce a fanoušci Galatasaray. Na život a na smrt.
My jsme chca nechca museli fandit Galatasaray, naše námitky, že je nám úplně jedno, kdo vyhraje, nebyly brány v potaz. Pokoje všech tří spolubydlících jsou přeplněné fanouškovskými předměty – Boty, ručníky, samozřejmě dresy, mikiny, tužky, plakáty Galatasaray Istanbul. Jeden má dokonce povlečení stejné „značky". Začátek zápasu byl v sedm večer, a všichni tři Turci byli tak nervózní, že ani nic nejedli. Před sedmou se k nám do obýváku nahrnulo ještě asi 10 kamarádů (z toho dvě slečny), všichni oblečeni v dresech, otevřeli si pivko (do obýváku Alláh přeci nevidí) a nervózně čekali na začátek zápasu. Překvapivě tři lidé v místnosti byli fanoušci Fenerbahce. Což bylo ale sympatické, protože bylo vidět, že je fotbal spojuje, nehledě na náklonnost k tomu nebo jinému týmu. Během večera jsem byl několik(set)krát upozorněn, že na hřišti Fenerbahce už Galatasaray nevyhrál asi 15 let a že je to prokletí a že i kdyby hráli G mnohem lépe než F, tak G prohrají. Když se po minutě a půl Milan Baroš (Galatasaray) zranil tak, že musel odstoupit ze zápasu, začalo se prokletí opět naplňovat a konečný stav zápasu 2:1 to jen potvrdil. A teď už to můžu napsat, v průběhu zápasu jsme si s Žandou dokonce trochu přáli, aby G prohráli, protože turečtí kamarádi půjdou po zápase se svěšenou hlavou domů, zatímco kdyby G vyhráli, slavilo by se do pozdních nočních hodin...a my jsme si po včerejší noční cestě autobusem chtěli trochu odpočinout...
Pondělí
Pondělí byl běžný den. Běžný den pro naše turecké kamarády vypadá asi takto: Spát se jde asi ve 4 ráno, do té doby se hraje online střílečka Counter-Strike. Vstává se kolem půl dvanácté, udělá se pořádná snídaně – Chleba (ekmek), vajíčka na tvrdo, olivy, med, rajčata, okurky, nutella, sýry, párky, marmeláda a samozřejmě čaj. Po snídani se chvilku lelkuje, hraje Counter Strike. Škola začíná v pět odpoledne, odjíždí se autobusem ve čtyři, takže ve tři hodiny nastupuje gelování vlasů a nanášení různých vůní. Ve čtyři tedy odjezd do školy, ze které je návrat kolem osmé, někdy deváté až desáté. Udělá se pořádná večeře, případně se objedná nějaké jídlo po telefonu. Večer se sledují oblíbené turecké seriály (každý den je jeden, celé Turecko jimi žije, dokonce i naši tři kamarádi) a po půlnoci začíná opět online pařba Counter Strike, která končívá kolem třetí až čtvrté. A ráno zase nanovo.
V pondělí ráno taky přijel z Čech náš kamarád Zája, ve svém batohu nám přivezl nějaké dobroty a hlavně několik Plzní.
Úterý
Dnes po snídani (tedy kolem 12 hod) vyrazili na výlet do turistického města Marmaris, který je vzdálen asi 50 km na jih od Mugly. Já a Zája jsme se spíš z nostalgie rozhodli nejet autobusem, ale stopovat. Tímto způsobem jsme spolu minulý rok ujeli po Turecku pár tisíc kilometrů a ušetřili pár tisíc korun. Žanetka s Burakem, Bircanem a Gorcanem vyrazili na autobus. My se Zájou jsme stopli fajn pána, který nás vzal asi na půl cesty, do města Ula. Vzal by nás i dál, přestože tam neměl cestu, ale protože ho v jednom místě změřil policejní radar a kdyby pokračoval v jízdě, tak ho za pár set metrů chytí policejní hlídka, museli jsme vystoupit a on odjel opačným směrem. Za pár chvil jsme už seděli ve velkém kamionu, který nás odvezl dalších asi 10 km. Byl to náš oblíbený typ „odvezl, nakecal, nekouřil" (viz typologie řidičů v mém loňském blogu – méně oblíbený typ je „odvezl, nekecal, kouřil" nebo snad ještě hůře „odvezl, kecal (pořád se ptal a snažil se komunikovat), kouřil". Poslední, alternativní typ řidiče, tedy „neodvezl", naše typologie z logických důvodů ani neuvažuje). Poslední, kdo nám zastavil byl řidič malého náklaďáku, který jako většina Turků neuměl ani zbla anglicky, ale takzvaně „kecal" ... tedy konkrétněji „odvezl, kecal a kouřil". Ale byl to sympaťák, fanoušek Fenerbahce a podle stylu jízdy měl rád oba dva díly filmu Rychle a zběsile. Cestou nás kontrolovala Jandarma, tedy vojenská policie, která v Turecku vypomáhá (hlavně v dopravě) té normální policii, která je příliš zaneprázdněna pitím čaje a čtením novin. Příslušník Jandarmy ale jen nakoukl na naši korbu, jestli nevezeme nějaké uprchlíky (to nám později vysvětlil náš turecký řidič). Když nám něco vysvětloval a my nechápali, vždy více artikuloval a zvýšil hlas, aby mu bylo lépe rozumět. V Marmarisu jsme se potkali se třemi tureckými kamarády a Žanetkou, prošli si stará známá místa, dali si Tavuk Doner a zmrzlinu, obdivovali obrovskou loď, která připlula až z Italského Janova. Zája se vykoupal v moři a jeli jsme domů.
Středa
Koupili jsme si pár piv Efes a oslavili den vzniku Československa...
Čtvrtek
Nic se nezměnilo a čtvrtek je den, kdy je v Mugle veliký Bazar. Tedy trh, kde seženete a usmlouváte vše od ovoce, zeleniny, sýra a koření přes pantofle, trička, kalhoty, kabelky až po štětky na záchod a konvici na čaj (i elektrickou). Nemohl jsem odolat krásným sportovním značkovým kalhotám, ponožkám, pásku a trenýrkám. Prostě to nešlo. Odpoledne jsme (jen já, Zája a Žanetka) jeli do naší Erasmácké vesničky Akyaka, kde jsme minulý rok bydleli. Obchod Šok, mešita, náš dům, moře – všechno na svém místě. Zašli jsme k řece na naši oblíbenou loď, kde dělají nejlepší věc na světě – Balik Ekmek – tedy smaženou rybu v půlce chleba, to si polijete citrónem a přikusujete feferonky a zapíjíte Ayranem (zředěný jogurt se solí). U toho koukáte ze střechy lodi na pláž, palmy, ostatní lodě a západ Slunce. Úžasné místo, možná nejúžasnější na světě...
Večer si Zája sbalil fidlátka a odjel do Istanbulu, kde stráví pátek a pak odjede zpět do ČR. Taky nás kluci naučili několik užitečných frází, které jsme dosud neznali. Například mlč vole, drž hubu vole, jsi teplej vole a ještě několik dalších, které už publikovat nechci. Od toho dne většina našich konverzací mezi mnou a tureckými kamarády vypadá asi takhle (přeloženo z turečtiny do češtiny):
Já: Mlč vole.
Burak: Co je vole?
Já: Nedal by sis čaj vole?
Burak: Dal.
Já: Drž hubu vole.
Burak: Seš teplej vole.
Večer jsme si koupili pár piv a oslavili den vzniku Tureckého státu, který na dnešek připadá...
Pátek
Navzdory velmi tvrdému a malému rozkládacímu gaučíku, na kterém se Žanetkou nocujeme, jsme se probudili až o půl dvanácté. Udělali jsme snídani, počkali až se Gorcan vrátí z motlitby v mešitě (Burak nešel, protože si udělal před Alláhem aliby, že s náma musí být doma) a šli procházkou do Mugly na nákup. Odpoledne jsem tvořil literární rešerši ke své bakalářské práci. K večeři jsme Turkům udělali palačinky. Od té doby tady sedí, popíjí Colu a sledují přiblblé turecké seriály a čekají až odbije půlnoc a vrhnou se na Counter Strike.
Archív
